Odlišnosti vnímám jako barvy

Odlišnosti vnímám jako barvy

Narodil se v romské rodině s jedenácti sourozenci v Novém Jičíně, hrát začínal intuitivně na staré pianino. Dnes má vystudovanou prestižní školu Berklee College Of Music v americkém Bostonu a hraje ve slavných zahraničních sálech – mimo jiné v newyorské Carnegie Hall. Klavírista Tomáš Kačo ušel mimořádnou cestu, kterou zachytil také na svém debutovém albu My Home.

Váš životopis je působivý. Nepřipomíná vám váš vlastní příběh americký sen?

Když to takhle od vás slyším, opravdu mi to připadá jako z nějakého amerického filmu. Ale jinak mi to ani nepřijde. Moje vnitřní filozofie je od přírody nastavena tak, abych neusnul na vavřínech. Chci na sobě pořád pracovat, zdokonalovat se na všech frontách. Nejen jako klavírista či umělec, ale hlavně jako člověk. Být svým způsobem stále studentem, otevřený všem poznatkům a názorům.

Říkáte, že klíčem k úspěchu v životě je mimo jiné pokora. Udržel jste si ji právě díky tomu, jak složité jste v dětství a dospívání měl podmínky?

Myslím, že dětství každého nějak poznamená – v tom dobrém slova smyslu. Nedávno jsem zaslechl krásnou myšlenkou od moderátorky Oprah Winfrey. Říkala, že dospělost je jen pokračování nedokončených událostí z dětství. Díky tomu, že jsem vyrůstal ve skromných podmínkách, jsem se naučil nemít žádná očekávání, ale jen tvrdě pracovat. Tatínek nám vždy říkal, ať se na nikoho nespoléháme, že co si sami neuděláme, to mít nebudeme. A když si uvědomím, že nás bylo dvanáct, myslím, že moji rodiče by zasloužili vyznamenání. Pořád mi zůstává rozum stát nad tím, jak mohli zvládnout vychovat dvanáct dětí – vždyť mnohým dá zabrat péče o jediné. Dětství mě tedy naučilo pokoře. Člověk ale stále čelí a bude čelit pokušením, která mu ji budou chtít narušit. Patří to k našim životům. Je to další z bojů, které musíme vést, abychom si udrželi podstatu toho, kým jsme a za co bojujeme.

Vaše debutové album se jmenuje My Home. Vzpomínáte na něm na své začátky a kořeny, jak napovídá název?

Ano, výraz Home je zde synonymem k pocitu bezpečí. My Home je moje rodina, rodné město Nový Jičín, ale také Ostrava, Praha, Česko obecně. Také romské písně, které znám z dětství, a české písničky, které jsem se naučil ve škole a dodnes si jejich texty pamatuji. Ale také klasická hudba, respektive Chopin. Často ho zmiňuji, protože on byl důvodem, proč jsem se do klasiky zamiloval. V okamžiku, kdy pan profesor Pavel Motloch z ostravské konzervatoře při naší první konzultaci zahrál Nocturno, jsem měl jasno. Byla to láska na první poslech. V každé skladbě na albu je vzpomínka z dětství. Jsou tam písničky jako Široký hluboký, Ach synku, synku nebo Podvod od bratrů Nedvědů. Nebo Kamahas pes, kterou si oblíbila moje babička a hrál jsem ji na jejím pohřbu, a dvě romské tradiční písně. Album otevírá nahrávka For Chopin (Pro Chopina). V ní jsem si vypůjčil téma jeho Nocturna Es dur a vytvořil vlastní verzi. Další skladby jsou mé původní.

Tvrdíte, že svou hudbu chcete dělat svět lepším a bojovat i proti rasismu. Setkáváte se dnes už s předsudky vůči svému romskému původu méně než dříve?

Ano, hudba je jediná zbraň, kterou by lidé měli válčit. Má schopnost zasáhnout každé srdce, ať jste hudebně nadaný, nebo ne. Každý umělec má dar a dary by se měly využívat tím správným způsobem. Lidé by se měli vnímat jako lidé. Každá národnost má nezbytnou roli ve fungování celého světa. Odlišnosti vnímám jako barvy. A čím víc barev poznám a přijmu, o to jsem jako člověk bohatší. Lidí, kteří vás budou shazovat, bude pořád hodně. S tím se musíme smířit. Dnes se už ale setkávám s mnoha pozitivními reakcemi. Věřím, že všechno má svůj čas.

Kliknutím na tlačítko „Souhlasím“ souhlasíte s využívání cookies. Pro bližší informace klikněte na odkaz níže.
Pravidla cookies