Rozálie: „Mně není pomoci!“

Zpěvačka, skladatelka a textařka Rozálie si na domácí scéně vydobyla pozici výjimečného zjevu. Propojuje akustické nástroje, poezii a osobní zpověď s divadelní obrazotvorností a emoce z ní na stagi jen tryskají. V rozhovoru mluví o nové etapě s kapelou, komponování na hammondky i o tom, proč nemá ráda, když forma překřičí obsah.

Text: Adéla Nosková, foto: Roman Černý 

Vaše poslední album Láska, hlína, rýč jste postavila na jednom ústředním vztahu. Nebylo pro vás svazující pracovat s tak úzce vymezeným tématem?

Ono to nevzniklo tak, že bych si jednoho dne řekla: Tak a teď napíšu koncepční album. Každá píseň vznikla v momentu, o kterém zpívám – písně nevznikaly zpětně. A když už bylo písní asi dvanáct, pustila jsem si je za sebou, přesně v tom pořadí, ve kterém vznikaly, a došlo mi, že dávají dohromady příběh. Hodně abstraktní, samozřejmě, myslím si, že kdybych o tom takhle otevřeně nemluvila, možná by si toho spousta lidí ani nevšimla. No a pak přišla ještě poslední píseň, jsem si myslela (smích), a ta příběhu dala jasnou tečku. A tak se z toho stalo to koncepční album. Takže já bych neřekla, že jsem to album postavila na vztahu, ale ten vztah byl natolik inspirativní, že mi těch čtrnáct písní přinesl sám.

Pomohlo vám nějak to album napsat a vydat? Myslím spíš po emoční stránce, uzavřít si to skrze tvorbu.

Měla jsem takovou naivní představu, že když ten příběh vlastně úplně neskončil tou poslední písní a babrám se v tom dál, tak tedy druhý pokus o uzavření příběhu bude vydání toho alba. Ale taky se nic nestalo. (smích) A ještě jsem si tím vlastně vykopala hrobeček, protože mi nedošlo, že s těmi písněmi teď musím dál žít a zpívat je na koncertech! To jsem vůbec nedomyslela! A tak si ten příběh neustále zpřítomňuju a vlastně ho do jisté míry prožívám pořád dokola. Každý koncert je návrat.

Dokážete se od toho při koncertě odstřihnout, nebo to prožíváte znovu? Vaše vystoupení jsou hodně živelná.

Nedokážu. Možná ani nechci, nedávalo by mi to smysl. Do koncertu a do vyprávění se vždycky ponořím celá a vynoří se ze mě všechny hlubinné emoce, které pak posílám divákům. Ty pozitivní, ale i ty negativní. Je v tom určitá míra masochismu, to přiznávám, ale já ty silné emoce potřebuju cejtit. Pak mám pocit, že žiju. Věřím ale, že až budu mít větší nadhled nad tím reálným příběhem, bude se mi to třeba zpívat lehčeji a nebudu to tolik prožívat, jinak mi jebne. Předchozí program byl taky o vztahu, a jakej z toho byl nakonec komickej stand-up! Ale asi mě ten vztah nedrásal tolik jako tenhle poslední. Ten mi dal opravdu zabrat. Teď to vyznívá, že ten novej program je hrozná depka, to ne, já se vždycky snažím všechno shazovat a stejně si z toho dělám srandu.

Mluvíte o koncertu jako o „programu“, berete své vystoupení spíš jako divadelní představení než jako běžný koncert?

Do určité míry ano. Momentálně mám programy dva. Jeden sólo s harmonikou, kde i víc mluvím. A pak máme druhý program s kapelou. Písně z nového alba, které jsou kapelové, mnohdy samy s akordeonem nefungují, aspoň já mám takovej pocit, takže je chci hrát jen s kapelou. V tom sólovém programu je i víc písní z prvního alba, které jsou pro tenhle typ koncertu/stand-upu určené.

Máte v repertoáru písničku, která se vám aktuálně hraje nejhůř, emočně?

Paradoxně to nejsou ty smutné, naříkající písně. Ty se mi teď zpívají celkem snadno. (smích) Nejtěžší jsou pro mě ty zamilované. Vrací mě do euforie a radosti dané chvíle a matou mě. Vzpomínám si, že při nahrávání jsem většinu písní obstojně zvládla zazpívat a zahrát bez hysterie, ale pak došlo na píseň Láska zhulená. Což je právě ta nejvíc zamilovaná píseň. Po dvou verších jsem se rozbulela a nebyla schopná tu písničku dozpívat. (smích) A pak se ozval Honza Balcar, velkej miláček, ale zároveň, jak sám říká, trochu asociál a ještě k tomu velkej cynik, který se pokusil sebrat veškerou svou zásobu empatie, a v mých sluchátkách se ozvalo: „Můžu ti nějak pomoct?“ A já mu odpověděla: „Mně není pomoci!“ On už jen dodal: „Hmm, to znám…“

„Mně není pomoci!“ To bych klidně dala i jako titulek rozhovoru! (smích)

To je skvělej nápad! Nic jinýho mě tolik nevystihuje! (smích)

Vaše tvorba i celkový projev působí čím dál „vážněji“, jako byste se z osamělého sólového výrazu začala posouvat k větší celistvosti. Bylo od začátku vaším cílem přibrat kapelu?

Ne, já nic neplánovala. Ale pamatuju si, že na mých prvních koncertech, tak dva roky zpátky, za mnou často chodili lidi a říkali něco jako: „To bylo krásný, těším se, co bude dál.“ A já se tehdy urazila, jak to jako myslí! Co dál? Jim tohle nestačí? Kam se to má jako vyvíjet? No a ono se to vyvíjet začalo samo. Při psaní většiny písní z nové desky mi už písně zněly v hlavě v aranžích s kapelou. Už to chtělo víc nástrojů, víc barev.

Přesto harmonika zůstává dominantním prvkem vaší hudby, působí tak jakoby na obláčku, když k ní přibyla kapela. Jak jste uvažovala o jejím propojení s ostatními nástroji?

To je zajímavé, jak říkáte, že harmonika dominuje, mně přijde, že je tam spíš schovaná, že se stala jen jedním z mnoha elementů. Ale s tím „obláčkem“ jste se trefila. Když hraju s kapelou, připadám si jako na obláčku nebo v peřince, která mě obklopuje. Mám pocit, že se kolem mě vytvoří takový můj mikrosvět. Když hraju sólo, připadám si trochu jako v šapito, jako bych byla ta jediná obluda uprostřed manéže. Ale s kapelou je to jiné, plnější. Všechno má něco do sebe, ale teď mě to víc baví s kapelou.

Jak jste si vlastně vybírala členy kapely?
To oni si vybrali mě! Každého jsem potkala úplně jinde. Ráda provokativně říkám, že celý můj tvůrčí tým je složen výhradně z mužů. (smích) Třeba Honza Balcar kdysi přišel na naše představení Rozladěné držky.V tom představení zazněly moje písničky a Honza tehdy nabídl, že kdybychom někdy potřebovaly, můžeme u něj něco nahrát. Já se pak ozvala sama a nahrála s ním první píseň Korzetiér. A následně celé album. Když jsem pak plánovala druhou desku, věděla jsem, že se chci vrátit k Honzovi. Baví mě jako muzikant, taky jako člověk a důvěřuju mu. A hlavně mě respektuje! (smích). Já když si někoho nebo něco oblíbím, tak to nerada měním.

Zmínila jste, že se nerada pouštíte do nových věcí, pokud už máte něco oblíbeného. Potřebujete ve své práci určité jistoty?

Potřebuju mít svou rozviklanou židli, kterou mám na všech koncertech. A taky stoleček. A svoji harmoniku. A jinak jsem si uvědomila, že se třeba ráda dívám na stejné filmy, které jsem viděla už stokrát. Nebo seriály, dokola, pořád ty samé. Dodává mi to pocit klidu, protože už vím, co přijde. Takovej klid a jistota. Kompenzuje to jinak velkou rozháranost mého života. Pomáhá mi to někdy i usnout.

Vaše hudba působí jako naprosto svérázný mix vlivů – je energická, nepředvídatelná, ale zároveň velmi osobní. Ovlivňuje vás to, co sama posloucháte, nebo všechno vzniká čistě intuitivně?

Co se týče hudby, ovlivňuje mě nejspíš všechno, co slyším – a možná až moc. Jsem houba. Vsakuju do sebe všechny zvuky, co mě obklopujou. Pak jsem jimi přehlcená a musím to vykompenzovat tím, že jsem pak třeba několik dní zavřená doma v tichu. Dneska je všude tolik agresivních zvuků a hudby, která se vnucuje, a člověk si nemůže vybrat, co zrovna poslouchá. V obchodě, už i na ulici stánek s párkama má vyhulenou změť agresivních nepříjemných zvuků, a když kolem něj jedu na kolečkovejch bruslích, zacpávám si uši. Proto hudbu neposlouchám pořád, ale jen tehdy, když na ni mám chuť. V klidu, doma, vědomě.

Jaká hudba vás v poslední době ovlivnila nejvíc?

V poslední době Natalia Lafourcade. A hodně se vracím k flamenku. Doteď třeba nemám naposlouchaná všechna alba Paca de Lucii, takže to doháním. Miluju Lolu Flores, Rocío Jurado a hodně si pouštím španělský klasiky sedmdesátejch let.

Ve vaší hudbě je ten španělský prvek slyšet jasně i díky vašemu spoluhráči. Jak jste se k němu dostala?

To byla taky náhoda. Šla jsem na vystoupení tanečnice flamenka, co přijela ze Španělska, a doprovázel ji mladej kytarista. Byl úžasnej, okamžitě mě oslovil a říkala jsem si, toho ta tanečnice určitě sebrala někde na ulici v Andalusii a přivezla ho s sebou. Po koncertě jsem zjistila, že je to Filip Zubák, tehdy mu bylo 17, a je to syn tanečníka Edy Zubáka. Já jsem v té době zrovna nahrávala album Korzetiér a hned jsem Filipa oslovila, pozvala jsem ho do studia a nahráli jsme spolu píseň Sevilla. On je pro mě obrovská inspirace. Navíc to má podobně jako já. Mnohdy hraje jen podle sluchu, co se mu líbí, aniž by věděl, co to přesně je. Hlavně s obrovským zápalem a nadšením, který je strhující.

 A co se týče textů, necháváte se inspirovat literaturou, nebo jdou spíš z emocí?

Ve mně probudí múzu emoce. Nicméně slova, která pak zpracovávám, se určitě musí rodit z načteného základu. Ale bůhví, jak to vlastně je. Miluju českou poezii třicátých let, hlavně dřív jsem ji hodně četla. Zrovna teď jdu z antikvariátu, kde jsem si koupila sbírku Halase, kterou jsem ještě neznala. Všechny texty mých vydaných písní se noří z duše. Poslední dobou se mi stává, jak už jsem přistoupila na tu hru, že píšu písničky, že si v hlavě pořád hraju se slovy a dávám dohromady rýmy. A pak i texty. Ale podle mě to, co jde přes hlavu, nemá ten správnej náboj. Ty písničky „nemaj ten mrd“. Mně se líbí moje písně právě tehdy, když nejsou kontrolované rozumem. Možná že někdo by tu „vymyšlenou“ písničku bral za bratelnou, ale mě ten výsledek nebaví. Musí jít z duše. Musí je psát srdce. Anebo… jak to zpívá J.A.R: „Herečky píšou, píčou…“

Dovedete si představit koncert bez harmoniky? Třeba celý program, kde byste ji vůbec nevzala do ruky?

Myslím, že ano. Ale proč bych to dělala? Zpívá se mi s ní líp než bez ní. Dva roky jsem koncertovala jen s ní, vsedě, na mé židličce, a tahle konstelace je mi už přirozená, dokonce myslím, že pro patřičný výkon nezbytná. Mám oporu v nohou, zpívám „od podlahy“ až nahoru, jak tahám tu harmoniku, bránice pracuje… Harmonika mi ve zpěvu pomáhá. Když si ji sundám, je to najednou úplně jiný pocit, vlastně možná i jiná technika.

Harmonika ale není úplně nejlehčí nástroj. Předpokládám, že si fyzicky vybírá svou daň. Vy asi ani nemusíte cvičit, a máte svaly.

Naopak, cvičit musím pořád! Harmonika je nejen těžká, ale hlavně hraní na ni je hodně asymetrické – člověk je celej nakřivo. Takže kdybych to nekompenzovala cvičením, tak už asi ani nechodím. Moje cvičitelka mi dneska dokonce řekla, že mám náběh na „babský hrb“! To mě ale schválně provokovala, protože jsem u ní čtrnáct dní nebyla a ona mi to chtěla dát sežrat. Teda doufám!

Zpěv bez nástroje vám tedy zatím není tak blízký?

Dřív jsem zpívala swing a jazz, stála jsem u mikrofonu a zpívala. K tomu dobovému žánru to patří. Ale nikdy mě to moc nebavilo. Letos na Cenách Anděl jsem si vymyslela, že budu s harmonikou stát, a úplně mě to rozhodilo! Navíc přímý přenos a já vlastně poprvé s harmonikou stojící a procházející se! V duchu jsem si říkala: „Co sis to, proboha, na sebe vymyslela?“ Ono existuje pár zpěvaček, třeba v Mexiku, které hrají a zpívají s harmonikou vestoje s lehkostí. Ale možná mají o něco menší nástroj, nevím. Já jsem asi spíš ten hospodský typ: hraju, zpívám, sedím. V tom se cejtím dobře.

Uvažujete někdy, že byste hrála na jiný nástroj? Třeba na něco lehčího nebo mobilnějšího?

Asi ne, hlavně bych nebyla schopná se na nic naučit pořádně, jsem hrozně líná a nesoustředěná. Umím pár akordů na ukulele, ale to umí každej blbec, že jo, a trochu hraju na piano. Harmonika ke mně patří.

Máte, předpokládám, víc harmonik…

Mám, ale stejně hraju především na tu jednu moji nejstarší. Sice jsem si ji sama nevybrala, ale tak nějak si asi ona vybrala mě.

Odkud ji máte?

Koupil ji táta někdy v devadesátkách v bazaru, aniž by ji používal, a nakonec jsem do ní dorostla já. A i když ji málokdy dávám do servisu, pořád drží, přitom je jí skoro sto let. Tahám ji všude, do Španělska, na výlety, do letadla, nehnu se bez ní. Občas z ní něco odpadne nebo se něco zasekne, ale zatím mě nikdy nenechala úplně ve štychu. Já si ji vždycky nějak přilepím, oblepím gafou a jedeme dál. Jenže nedávno jsem objevila servis a bazar harmonik ve Vršovicích – a to jsem neměla dělat. Tolik krásných starých harmonik na jednom místě! Připadala jsem si jak dítě v hračkářství! Jenže jsem na rozdíl od dítěte měla peníze, a během jednoho měsíce jsem si tam koupila tři harmoniky. Mně se totiž staré harmoniky líbí i vizuálně, nejen zvukově. Takže teď mám doma tři značky Hohner. Říkala jsem si, že už bych je mohla začít sbírat a umístit je vedle své kolekce starých kabelek Guess. (smích) Nicméně zjistila jsem, že s těmi novými ještě nejsem „sžitá“. Jednu jsem si vzala na koncert, a bylo to divný. Takže se stejně vracím k té své původní. Aspoň že ty kabelky jsem schopná občas střídat.

A když skládáte, vzniká hudba nejčastěji právě s harmonikou?

Většinou ano. Ale písně z nového alba vznikaly hodně u starých hammondek, které mám doma. Jsou to ty, co znějí na albu asi ve třech skladbách. Nahrávali jsme je přímo u mě doma.

To je dost neobvyklý nástroj pro domácí použití, jak jste se k nim vlastně dostala?

Vlastně mi je taky přenechal táta. Díky mámě, která „ten krám“ doma nechtěla. Miluju ten lehce rozladěnej, kolísavej zvuk. Je to inspirativní nástroj a v něčem mi připomíná i moji harmoniku. Taky nejsou nikdy úplně naladěné.

Jak to máte s jejich údržbou? Předpokládám, že dát takový nástroj dohromady není jen tak.

To tedy není. Hammondky mi spolehlivě sloužily několik let, ale před křtem nového alba v La Fabrice jsem si usmyslela, že je tam prostě chci na koncertě mít. No a během převozu ze Smíchova do Holešovic se cestou něco pokazilo, asi se natloukly, nevím. Jeden tón začal znít falešně, celé to najednou vydávalo takový divný vrčivý zvuk. Ony vždycky trochu vrčej, to je ten zvuk strojku, což se mi taky líbí, jenže tohle už bylo moc, tohle znělo jak vrtulník. 

Snažila jste se je před křtem opravit?

Ano, přivezla jsem ještě večer před křtem jednoho pana opraváře do divadla, on se na to kouknul, stříknul tam nějaký olej a pravil: „No, tak snad se to vsákne.“ A já na to: „Prosím vás, zítra to musí fungovat, já na to hraju!“ A on: „Teď s tím víc neudělám. To byste mi to musela odvézt domů.“ A pak prozradil, že bydlí ve čtvrtém patře bez výtahu. Takže jsem se modlila, ať se to vsákne, ale bohužel, nevsáklo. Zatím jsem opravu neřešila, jenom převoz hammondek do čtvrtého patra by stál několik set tisíc, ale třeba se najde nějaký opravář, který bydlí v přízemí. Nebo se mi možná po tomhle rozhovoru ozve někdo, kdo mi je dokonce spraví doma!

Dnes už je běžné, že mladí autoři tvoří mimo velké labely. Vaše generace má ale jiné podmínky než ta předchozí, která měla často smlouvy na několik alb a zázemí vydavatelství. Jak to vnímáte vy?

Já si takovou smlouvou a labelem prošla a zjistila jsem, že mi to nevyhovuje. Ale chápu, že někomu to vyhovuje a label mu může pomoct. Vydavatelství se postará o produkci, distribuci, PR, ale za cenu toho, že vám do tvorby zasahuje. A já potřebuju úplnou tvůrčí svobodu. Když se hudba začne dělat kvůli penězům nebo z nutnosti splnit nějaké zadání ze smlouvy, tak je to naprd. To už není hudba ze srdce. Je to byznys. A to mě nezajímá. Nepotřebuju se přizpůsobovat trendům, nechci dělat věci, co „teď frčí“. Teď je třeba moderní mumlat, nevyslovovat, komolit. Tenhle trend se drží nějak podezřele dlouho. (smích) To už je mi milejší poslouchat německej rap.

Jste tedy kompletně nezávislá – od tvorby až po produkci?

Vlastně jo. Samozřejmě že třeba na PR spolupracuju s jednotlivci, distribuci si dál platím u Universal Music. Mám štěstí, že se mi podařilo dostat do povědomí poměrně brzy, vlastně hned, co jsem začala. A to je skvělej základ pro další tvorbu. Pokud ta tvorba není úplně debilní a je třeba i zajímavá a osobitá, tak už je pak jednodušší se v tom povědomí udržovat. Agentura mi tehdy určitě některé věci ulehčila, a kdybych nebyla beran, v něčem by mi pomáhala dál, ale já holt musím bejt samostatná. Stejně jsem to nakonec jenom já, na kom to celé stojí. Včetně toho PR, rozhovory vám někdo může dohodit, ale nikdo je za vás neudělá a neautorizuje.

Vaše koncertní image je hodně výrazná a nezaměnitelná. Je pro vás vizuální stránka vystoupení stejně důležitá jako hudební?

Rozhodně. Estetická stránka mých koncertů je pro mě důležitá. Ale zase nemám ráda, když forma válcuje obsah. Projekce, světelné show a tyhle různý efekty – to mě na koncertech irituje. Vždycky s sebou tahám spoustu krámů – závěs, někdy i vlastní logo, papírový růže, světýlka a hlavně tu židli a stoleček! Proto musím jezdit autem a nemůžu jezdit třeba vlakem, protože bych neměla šanci to všechno pobrat. Pomáhá mi to tvořit intimní atmosféru, která je mi blízká a ve které se cejtím dobře.